Obecně je advokát povinen na začátku prvního jednání po seznámení se s věcí klientovi sdělit, zda navrhuje smluvní či mimosmluvní odměnu. V případě, že seznámí klienta např. se svými hodinovými sazbami a klient s jejich vědomím si vyžaduje dále činnost advokáta, má se bez dalšího za to, že schválil i jeho odměnu. Pozn. Uvedené platí jen pokud advokát používá stále stejné sazby a tyto jsou pro svoje zpřístupnění veřejnosti prokazatelné. Pochopitelně platí, že „co je psáno, je i dáno.“
Smluvní odměna může být sjednána hodinovou sazbou nebo pevnou sazbou a v případech jako je vymáhání pohledávek či soudních sporů může být sjednána také jako podílová odměna, tj. procentem na dosaženém výsledku - např. efektivně připsané na účet klienta.
Zákon předpokládá u všech smluvně-příkazních vztahů, že jsou prováděny za úplatu. Není-li přímé a konkrétní dohody o výši odměny, řídí se odměna dle advokátního tarifu, tj. dle aktuálně platné vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR. Mimosmluvní odměna je stanovena vždy za úkon podle hodnoty sporu.
V mnoha případech lze proto klientovi již pouhým porovnáním mezi počtem nahrazovaných úkonů druhou stranou a svým vlastním odhadem jednoduchosti či složitosti případu se sám rozhodnout, který typ odměny smluvní či mimosmluvní je pro něj výhodnější. Obecně však platí, že ujednání mezi advokátem a klientem o způsobu určení odměny by mělo následovat až poté, co se advokát blíže seznámí s případem a může i odhadnout komplikovanost sporu. V to lze i zahrnout prokazatelnost skutkových tvrzení a i míru jednoznačnosti právního posouzení, a to nejlépe až se znalostí tvrzení protistrany. Výsledek posouzení sdělí advokát svému klientovi a teprve poté je vhodné sjednat či upřesnit odměnu.
Advokát, i podle advokátních etických pravidel (viz Česká advokátní komora), nemá sám přesvědčovat klienta k vedení sporu a již nikdy s naprosto nejistým výsledkem. Nadbytečné vedení sporu zatěžuje i druhou stranu sporu. Pokud případný spor presentuje jako jistý úspěch, své přesvědčení může potvrdit smluvením si omezení průběžné odměny a zůstatek s případnou prémií až dle výsledku sporu, případně si sjednají podílovou odměnu. Při rozhodování o odměně v jednoduchých sporech o větší hodnoty, je pro klienta vhodnější si sjednat hodinové sazby příp. i s určitým omezením v počtu hodin. Poměr 1 úkonu ke skutečné potřebě hodin skutečné práce (tj. nikoliv jednání s klientem), je velmi různý a to nejen dle zkušenosti advokáta či složitosti sporu, ale i v průběhu jednoho a téhož sporu. Pouze ve stále stejných sporech, které se u klienta opakují, náročnost práce nutně klesá.
S rostoucí hodnotou sporu roste obvykle i právní aktivita druhé strany sporu, a proto se zvyšuje i mimosmluvní odměna dle tarifu. Právě v soudních sporech se projevuje zkušenost a znalost advokáta v dané oblasti přímou úsporou na celkových nákladech právního zastoupení. Odborná kvalita advokáta se rozezná i laikem v tom, že po 3-4 letech jeho činnosti (včetně preventivní) pro klienta, by měl mít klient pro svého advokáta čím dál méně práce, pokud ovšem sám dbá jeho rad a striktně se drží rámce poctivého obchodního styku. V civilních věcech je proto mýtus, že bohatý advokát je vždy i dobrý advokát a obráceně.
V případě vyhraného sporu s výjimkou šikanózních žalob soud přizná straně, která měla ve sporu úspěch, i náhradu soudních nákladů. Tím je zejména soudní poplatek a náhrada nákladů za právní zastoupení advokátem. Soud na návrh učiněný před vyhlášením rozsudku v rozhodnutí přizná i tuto náhradu nákladů řízení, jako součást rozsudku, samostatným výrokem, a ačkoliv mají být uhrazeny na účet advokáta, jde však o plnění pro klienta.
Má-li již advokát od klienta předběžně zaplaceno a není-li dohodnuto jinak, je povinen tento přísudek mu vrátit. V případě pouze částečného úspěchu ve věci se nárok na náhradu snižuje tak, že neúspěšná část se považuje za úspěch protistrany a přiznává se naopak tato náhrada v její prospěch - tzn. po zápočtu jde o snížení dvojnásobné.
